PODCAST: Z muzea v Kočí až do Japonska

Je zde nejenom nádherný dřevěný kostel, ale i hasičské muzeum. A proto jsem tu přijel za svým kamarádem Jakubem Morávkem, který tento stánek staré požární techniky založil a se srdcem vášnivého sběratele se také o něj stará.

👇PODCAST K POSLECHU👇

Jakube, co mi o sobě řekneš, jako o hasičovi?

Hasičina mě živí. Tím myslím hlavně tu profesionální. Teď, 1. února 2022, tomu bylo jedenáct let, co jsem nastoupil k požárnímu útvaru do Chrudimi. V loňském roce Sbor dobrovolných hasičů v Chrudimi oslavil stopadesát let svého trvání a já jsem s ním slavil dvacet let, co jsem do něj jako mladý hasič nastoupil. Tak vlastně začala moje dobrovolná hasičská kariéra, na kterou navázala profesionální a s ní i sbírka hasičského muzea.

U hasičů v Senegalu

Jaká byla tvá cesta k hasičské historii?

V souvislosti s tím, že jsme na naší hasičárně obměňovali techniku, měly se některé nepotřebné staré kousky vyhodit. Začalo to hadicemi, proudnicemi a dalšími menšími věcmi. Mně to však přišlo jako škoda se toho zbavovat, a tak jsem ty „nadbytečnosti“ začal tahat nejdříve domů k rodičům do garáže a říkal si, že se mi to bude jednou hodit. Tenkrát jsem Ještě netušil, že z toho vznikne taková to sbírka. Postupně jsem i z okolních sborů dostával tipy, čeho se tam chtějí zbavit a co by bylo za vhodné zachránit.

Začalo se to pak nabalovat s tím, že ze začátku jsem sám hledal na různých serverech, kdo co kde prodává. Kolikrát to byla technika jen za odvoz, tedy jako dar. Pak jsem se dostal do fáze, kdy mi majitelé začali svůj nepotřebný majetek sami nabízet. V týdnu mi přicházely jeden dva emaily, jestli bych nechtěl nějakou tu stříkačku, avii či trambus a podobně. Bohužel technika, která byla typická ve většině sborů, jako třeba stříkačky PS 8 jsem musel odmítat, protože na ně už místo nemám. Nejraději bych zachránil všechno, protože vím, že to končí ve šrotu, a to je vždycky ta nejhorší varianta. Ale stejně když je něco zajímavé, tak to do těch už i tak ne moc velkých a přeplněných prostor přece jenom vezmu.

Všechno ale přece člověk nemůže dělat sám?

Je nás ve spolku deset. Mám k ruce kamarády, stejné nadšence, kteří mi pomáhají a o víkendech se hrabeme v autech. Většinou před nějakými akcemi. Pak máme radost z toho, že na danou akci dojedeme tam i zpátky bez problémů. Zatím se to vždycky podařilo, ale přece jenom jsou to stará auta. Kluky to baví stejně jako mě, a proto to děláme společně. Sólově by to určitě nešlo.

Pokud se týče těch akcí, tak je to třeba účast v retroměstečku v Pardubicích. Nebo letos se opět chystáme do Přibyslavi na Pyrocar, na kterém jsme byli už před pěti lety. Také jsme vystavovali svou techniku na hasičských slavnostech v Litoměřicích a na jiných místech.

Vím, že tvoje auta se účastnila i filmování. Mám pravdu?

Je to tak. V roce 2019 jsme točili dánský film, který se českém překladu jmenuje „Bombardování“. Tam jsme měli dvoukolovou stříkačku Chotěborku a dvoukolovou stříkačku Ebrtku. A když už jsme je na plac přivezli, tak jsme si i zahráli tzv. křoví. Stali se z nás dánští hasiči, kteří hasí požár sídla gestapa v Kodani po bombardování britským RAF.

Avšak jste točili, nejenom dánský film, ale i korejský?

Naše stříkačka IFA, která původně sloužila v Hati v okrese Opava, tak ta hrála v korejském filmu „Óda na mého otce“. Ten se točil na Ostravsku o jednom důlním neštěstí, které se stalo v Německu. Filmaři potřebovali východoněmecká auta, tak proto si tam zahrála i ta naše IFA.

Na návštěvě v Ghaně

Když už hovoříme o zahraničí, tak jsi mi něco připomněl. Když jsem dával dohromady svou knihu „Města v ohni“, využil jsem mimo jiné i poznatky z tvých cest po celém světě. V cizině navštěvuješ hasičské stanice. Kde jsi všude byl?

To by bylo asi na dlouhé povídání. Cestoval jsem hlavně v době, než jsme si založili rodinu. Teď už těch cest zas není tolik. Například jsem navštívil tři hasičárny na Kypru. Jinak, byl také covid, takže se moc necestovalo.

Z těch nejzajímavějších před tím to ale asi byla návštěva hasičárny v čínském městě Si-an. Hasiči v Číně spadají pod armádu a nebylo vůbec možné se k nim dostat. Já jsem to zkoušel v hlavním městě Pekingu a v Datongu, což je takové menší město. Dokonce jsem měl od jednoho učitele čínštiny na papírku v mandarinštině napsáno: „Dobrý den, jsem hasič z Evropy, rád bych navštívil vaší stanici a udělal si několik fotek, děkuji.“ A s touto větičkou napsanou na účtence z restaurace jsem se pokusil navštívit dvě hasičárny. Z jedné mě vyhodili rovnou a na druhé mi lísteček odnesl dozorčí k nějakému veliteli a vyhodili mě až potom. Téměř jsem to málem vzdal, ale pak jsem si shodou okolností v jednom penzionu postěžoval, že jsem v jediné zemi, kde jsem ještě hasiče nenavštívil. Tehdy jsme po Číně cestovali už více než měsíc a projeli řadu měst. Zaměstnanec toho penzionu mi řekl: „Hele, to nebude problém. Manžel majitelky je vysoký důstojník v armádě, ten ti to zařídí. Dej mi chvilku.“

Jakub se švédskými kolegy

Na druhý den ráno jsme měli v Si-anu nastoupenou celou stanici s vyleštěnými auty a všichni hasiči stáli v pozoru. Ukázali nám tam prakticky všechno, včetně operačního střediska. Nebyl žádný problém. Tedy, fotili si nás více, než my je. Vypadalo to, jako by si mysleli, že jsme nějaká vysoce postavená delegace z Česka, ale my jsme se tam s kamarádem chtěli jenom podívat.

Jinak se mi podařilo dostat k hasičům v několika afrických zemích. Třeba v Senegalu a v Ghaně. V Keni, hlavním městě Nairobi mě překvapilo, že je tam jenom jedna hasičárna. Město, kde je milionový slam, ve kterém hoří několikrát denně, tak tam měli jenom jednu hasičárnu se dvěma cisternami.

Téměř všude, kde jsem byl, se mi podařilo k hasičům dostat. Například k japonským na výcvik. Ti jsou dobře trénování. Byl to silný zážitek, třeba jak na sebe řvou, když uvazují lano.

Velice pěkné bylo přijetí v Íránu, a to nejenom u hasičů. Návštěvy hasičáren v Šírázu, Jazdu, Isfahánu a dvou v Teheránu proběhly naprosto bez problémů. S kolegou z Teheránu si píšeme dodnes. Dokonce mi poslal nějaká služební trika, košile a nášivky. I to všechno máme vystaveno u nás muzeu.

To o Íráncích a Japoncích to mohu potvrdit, protože jsem je navštívil také. Můžeš mi říct, jaké máš další plány?

Pokud se týče muzea, tak prostory nejsou nafukovací. Místa ubývá a dvě auta už mi stojí venku. V letošním roce bych rád zahájil stavbu třetí expozice. Pracovně tomu říkám budova „C“. Bude ve stejném duchu, jako ostatní. Velká cihlová stavba, aby se do ní toho vešlo co nejvíce. Vidím to však tak na jednu dvě pětiletky, protože se to snažím budovat svépomoci, jako všechno ostatní. Ale to je tak asi takový nejbližší náš cíl.

Jakub Morávek s reportérkou Soňou z Hasičovo

Dívám se, že bydlíš hned vedle muzea. To asi budeš mít od manželky velkou podporu?

Manželka byla před mateřskou dovolenou také příslušníci hasičského záchranného sboru. Pracovala v Praze na operačním středisku, takže spoustu věcí zná. A když mám zrovna službu, tak v muzeu provádí. Děti nechci nutit, aby šly ve stejných kolejích jako rodiče. Takže uvidíme, jestli si sami k tomu najdou svou cestu. Třeba jednou budou provádět exkurze i ony.

Držím vám tedy všechny palce, ať máte velkou návštěvnost ať se vám daří zase někdy na hasičovo ahoj.

Děkuji za návštěvu a všichni jsou zde vítání. Určitě přijeďte!