REPORTÁŽ: TFA O srdce kamenné dámy na rozhledně Sněžník musíte zažít

TFA O srdce kamenné dámy bylo konané již po sedmé a podruhé v sérii TFA ligy Severu. Tato liga se absolutně liší od ostatních. Každý závod je tu opravdovým originálem a proto jí má čím dále tím více závodníků v oblibě. No ale dost o lize a vraťme se ke mě. Trochu sebestředné, vím, ale moje články ani tak nejsou o prezentaci mě samotné, ale o motivaci pro ostatní, ať už ty, kteří váhají, zda mají začít s TFA jako závodníci a nebo ty, kteří by chtěli uspořádat závod a hledají originální motivaci.

Před tímto závodem jsem neměla žádné obavy. Věděla jsem přesně, do čeho jdu, protože jsem zde byla již loni. Ne jako závodník, ale jako podpora při zadávání výsledků do portálu www.pozarnisporty.cz, které jsou vhodné a zdarma pro jakýkoliv hasičský závod (pardon za tu reklamu, ale na tento portál, který mi v dobrém vzal kousek života, jsem fakt pyšná).

Kdo by nevěděl, tak Děčínský Sněžník se tyčí nad obcí Tisá a vede k němu od parkoviště cesta dlouhá zhruba 2 a půl kilometru. Nebojte se ničeho, organizátoři každý rok zajišťují kyvadlovou dopravu, takže vás hodí až nahoru k rozhledně, kde se celý závod odehrává. Pokud byste si ale chtěli dopřát rozcvičku na zahřátí a vyšlápnout si cestu na vrchol sami, nikdo vám v tom bránit nebude.

Jako první se dostavíte k registraci, kde dostanete lístky na sekanou a na guláš. Tomu říkám skvělý začátek. Pak už se vítáte se všemi známými i neznámými tvářemi a dopřáváte si kávu, čaj, sladkosti a ovoce, které pro Vás tým organizátorů nachystal. No rozmazlování jak má být a velký dík za něj. Energie a něco na zahřátí bylo opravdu potřeba, protože lilo jak z konve.

Na start se závodníci připravují podle toho, jaké jim bylo náhodně vylosované pořadové číslo a to je docela zajímavé. U závodů TFA jste z pravidla řazeni do kategorií, které startují postupně. Zde je to jinak. Jednou startuje muž do 34 let, pak dorostenka, pak zase muž do 34 let, pak žena 18+, dorostenec, chlap 35+ a tak dále. O to více je napínavé čekání na finální výsledek jednotlivých kategorií.

Tak a teď k samotnému závodu. Po přivítání a zopakování propozic a pokynů k závodu jsem váhala, jestli si mám rozhlednu, která má 173 schodů před závodem vyšlápnout. Vůbec se mi nechtělo. Byla jsem líná a rozespalá. Nakonec jsem se po jedné kávě a třech kuličkách hroznového vína, které mě nastřelili rozhodla, že to zkusím. Počkala jsem si, až bude na schodech ticho, což byla dobré znamení toho, že na nich nikdo nebude a tři, dva jedna, teď ... rozběhla jsem se a dala celou cestu v kuse po dvou schodech až nahoru na ochoz. To že mi až nahoře došlo, že jsem si jako mohla změřit čas pro srovnání "na lehko" a v "plné polí" asi rozebírat nebudu. Jsem prostě blond. No ale co bylo podstatné, po výběhu jsem se cítila báječně. Tak ještě dolů. Z toho mám vždy obavu, protože se mi při scházení točitých schodů motá hlava a taky že se tak stalo. No a je to tu. Započala panika a v hlavě už jsem si vybírala, jak půjdu při závodu dolů. Jestli po prdeli nebo po hubě. 

Ve stanu, kde bylo možné se převléknout a připravit se na start jsem sledovala, jak jsou na tom s nervozitou ostatní. Je to dobrý, jsou taky nervózní, i ti nejlepší v kategoriích, ale s tím rozdílem, že oni jsou nervózní z toho, aby podali co nejlepší výkon a já z toho, abych se na těch schodech nerozsekala. Moje startovní číslo bylo 33, což vypadá jako sympatické číslo, tak jsem doufala, že mi trochu toho štěstí přinese. A přineslo?

Na závod jsem přijela, jak říkám, s holým zadkem. Výhodou pro ty, co nezávodí tak často je ta, že si na závodech této ligy můžete vše půjčit. My ženy měly v propozicích třívrstvý zásahový oblek, rukavice pro technický zásah, zásahovou přilbu, opasek s karabinou a pevnou obuv nad kotníky (ty jediné jsem měla vlastní). Dále pak nesou ženy DT od Drägera a céčkovou hadici, kterou zajistili kluci z jednotky obce Jílové.

Během přípravy na start byla celkem legrace. To je vidět i na fotkách. Já opět vytlemená a plná optimismu. Na fotce níže už je ale vidět, že jde opravdu do tuhého a já se připravuji na pokyn, že můžu vyrazit. Břicho stažené, zadek a plíce taky, ani hluboké prodýchávání nepomohlo k uvolnění. Když jsem viděla ty od deště kluzké schody a poslouchala, jak to klouže i na posledním úseku, kde jsou schody kovové, bylo mi opravdu ouvej.

A jdeme na to. Prvních pár betonových schodů ke vstupu do rozhledny jsem dala s rozvahou. Přece se nevymáznu přede všemi, svůj excelentní trapas si nechám do soukromých útrob rozhledny. Před závodem jsem zvažovala, jestli jít schody po dvou nebo po jednom. No rozhodně po jednom. Takže pod levým křídlem smotanou hadici, v pravé ruce sevřené zábradlí, pravidelně střídat pravou a levou, došlapávat ideálně na střed šířky schodu a půjde to jako po másle. A taky že šlo, ale jen do prvního mezipatra, kde bylo potřeba udělat dva kroky na rovině a to mě rozhodilo. Taková blbost.

No nic, pokračujeme dál, ale jak to šlo zprvu v běhu, pomalu a postupně jsem přecházela do svižné chůze. Když jsem viděla kovové schody, byla jsem vděčná. V tomto místě se odkládá hadice, tak šup s ní na zem, bacha na hlavu, protože kovové schody jsou nízké a pak bokem opatrně nahoru, oběhnout ochoz a zase dolů. Cestou sebrat ze země hadici a běžet do cíle ... "haló, říkám běžet do cíle" ... já to asi vím, ale ta hadice mi nejde zvednout. Položila jsem jí na plocho a dostat na kluzké podlaze prsty v rukavicích pod bylo skoro nereálné. Tak jsem si jí zasekla o botu a pomalu šťourala, až se zadařilo. Zde jsem ztratila cca 20 vteřin určitě. Pro příště vím, že si položím hadici blíže k hraně schodu a jednoduše si jí sešoupnu do ruky. Tak a teď už bylo vyslyšeno ono ... "běžet do cíle". Tak jak jsem se obávala cesty ze chodů, seběhla jsem je jak nic, na betonových venku jsem lehce přibrzdila a do síle doběhla s časem 3,27 a nějaké drobné. Za mě spokojenost.

Velké díky patří Evičce Horové, Evičce Bílkové, Pavlovi Mošnerovi a všem, kteří se na organizaci TFA O srdce kamenné dámy podíleli. Já jsem nadšená a plná dojmů ještě teď a těším se na to, jak si příští rok vylepším čas a hlavně se po těch dvou deštivých ročnících pokusím objednat trochu toho sluníčka.

Je tu ale ještě jedno poděkování a to patří Lence Fukalové. Nejen, že mi půjčila zásaháče, které mi nepadaly a nekoukal mi z nich zadek, jako málem ve Verneřicích, kdy mi povolila kšanda a na dvoumetrovce mi málem sjely, ale hlavně také za oporu, které si opravdu vážím. Díky i všem ostatním, kteří mě v této srandě podporují a klobouk dolů přede všemi, co "dali Sněžník".

A pokud byste se chtěli trochu zasmát a vidět mě v akci, tak 3.9.2022 ve Veselé u Mnichova Hradiště na závodu v sérii Pražské a Středočeské ligy TFA, kterým mě provede Petr Loprais.

Tak TFA zdar, nazdar!