REPORTÁŽ: TFA není žádná sranda, ale chytne Vás to
Toughest Firefighter Alive znamená v překladu „Nejtvrdší hasič přežije“. Nejsem netvrdší hasič, ale přežila jsem 😊. A jak to všechno začalo?
V říjnu roku 2019 mě oslovil Matěj, můj kolega z práce, jestli bych mohla být editorem webu, který má propagovat práci dobrovolných hasičů. Dost mě zarazil. Ne tím, že bych měla být editorem, ale tím, že „oni existují dobrovolní hasiči“? Já byla do té chvíle přesvědčena, že hasiči jsou pouze jedni, mají červená auta a pomáhají kde se dá v rámci své profese. A to byl velký omyl.
Editor, OK, proč ne a co se ode mě vlastně očekává? Příprava a vývoj stránek, šablon webů pro sobory atd. což je věc, která je mi blízká, a tak jsem na to kývla. Když bylo vše připraveno, přišla fáze číslo II. kterou byl samotný obsah a tam už jsme začala mít malé obavy z toho, jestli jsem ta pravá. Co já vlastně vím o činnostech dobrovolných hasičů? NIC! A V takovém případě je nejlepší skočit do vody rovnýma nohama. Tak jsem se stala členkou sboru dobrovolných hasičů Klapý a pustila se do návštěv ve sborech.
Bylo to lehčí, než jsem čekala. V každém sboru, který jsem navštívila, jsem se setkala se vstřícností a když jsem si nebyla jistá tím, na co se zeptat, tak jsem poprosila hasiče, jestli by mi ukázali techniku a šlo to samo. O té vždy hovoří s nadšením. Postupem času se nabalily informace o činnostech s mládeží a také došlo i na závody, což pro mě bylo obrovským překvapením.
A jak jsem se dostala k TFA? Seznámila jsem se s organizátory Moravské ligy TFA, kteří hledali jednoduché řešení pro registraci do závodů, a tak jsme dali hlavy dohromady a vytvořili pro ně portál www.pozarnisporty.cz, který měl úspěch a nyní je k dispozici pro kohokoliv na jakýkoliv hasičský závod. Stali jsme se také partnery Pražské a Středočeské ligy TFA a tak nějak mi došlo, že psát o tom je pěkné, ale aby vlastně člověk věděl o čem vlastně píše, měl by do toho jít taky. A tak jsem do toho šla. A jak to dopadlo?
Pro své „první TFA“ jsem si zvolila závod Železný hasič – Memoriál Jaromíra Honse, který byl 2. kolem TFA ligy SEVERU a konal se 23.4.2022. Přípravu jsem započala v polovině ledna, kdy jsem si koupila permici do fitka a každý všední den si dávám, jak já říkám „ranní probuzení“. To bychom měli tu fyzickou část, ale pak mi došlo, že bych si mohla zkusit převrátit pneumatiku, pobouchat hammerbox a smotat hadice. To se normálně při těláku na základce vážně nenaučíte. Tak jsem se přidala ke klapské mládeži na trénink, který byl 2 dny před závodem. Ano na poslední chvíli, ale alespoň něco 😊.
První smotaná hadice byla hračka, pak mi došlo, že je vlastně po celou dobu závodu na zádech dejchák, tak jsem si ho nasadila taky. No po půl hodině už jsem tak v pohodě nebyla, ale nic, co bych nevydržela. Jen taková malá rada pro začátečníky … jedna vrstva pod dejchák vážně nestačí, ještě teď mám bolavá a odřená záda 😊.
V noci před dnem „D“ jsem ten závod odběhla minimálně 50x. Zdálo se mi o všem možném. O tom, že jsem si přišlápla hadici při smotávání, že jsem si při pádu z věže rozsekla bradu a vyrazila dech poté, co mi sjela noha po žebříku a spousta dalších suprových situacích, protože já jsem na černé scénáře machr. Jediné pozitivní v těch snech bylo, že jsem byla u figuríny rychlá jako vítr 😊. Ráno jsem vstala odevzdaně. Připravena na blížící se smrt.
V Hostomicích vládlo už od rána nádherné slunečné počasí a naznačovalo pohodový den. No naznačovat to mohlo co chtělo, mě bylo opravdu ouvej. Hlavně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že ženy startují jako první a já hned ve druhém rozběhu, takže jsem ani neměla možnost okoukat od ostatních jejich finty. No nic, zavolali Soňa na start, tak jsem poslechla.
Dejchák na záda, proudnice do rukou, maximální koncentrace a soustředění na výstřel … a pokud by Vás zajímalo, co se mi honilo hlavou, tak jediná věta: „Ty jsi ale praštěná, bude ti čtyřicet, stojíš na startu závodu TFA a už je pozdě na to, abys couvla!“. Za vše mluví fotka, kterou mi udělali těsně před výstřelem 😊.
Tři, dva, jedna „PRÁSK“ a jedu, jedu … letím, jak střela. Prvních dvacet metrů pohoda, pak jsem v rukách cítila škubnutí, jak se natahující hadice dostala do vzdálenosti, kdy se k její tíze přidá spojení koncovek. Položit proudnice za čáru a teď na pneumatiku. Třikrát tam a zpět. Sil bylo dost, první a druhé přehození v pohodě, u třetího jsem ještě zabrala a pneumatika se začala pohybovat více, než bylo žádoucí, takže hlava řvala uber, ať se ti tak netočí. Dobry, dostala jsem jí tam, kam jsem potřebovala. Další byl hammerbox, 15 úhozů bylo rázem zamnou a svištěla jsem na kanystry. Z vedlejší dráhy slyším sparinga, jak volá na svou svěřenkyni, ať natáhne krok, tak jsem to udělala taky a dostala jsem se do mírného vedení.
Pak přišla na řadu figurína. Ohnout a nadhodit. Žádný problém, jenže já jsem si při nahození shodila hledí přilby, a tak jsem viděla úplný kulový. Naštěstí mi pomohla Míša, která mi říkala směr a kdy se otočit a díky této skvělé pomoci jsem i tuto disciplínu zvládla bez zaváhání, ale už jsem začala pociťovat pálení v krku a únavu v celém těle. K žebříku jsem tedy dokráčela svižným krokem, vzala ho a opřela o připravenou věž, vylezla na ní po jejím boku, kde bylo připravené břemeno k vytažení. Zde jsem ztratila nejvíce času. Vytáhnout břemeno se mi povedlo rychle, pomohly mi k tomu „dlouhé ruce“, ale jistota při vylézání a slézání mi chyběla. Já totiž výšky úplně nemusím.
Když jsem byla dole, první, co mi proběhlo hlavou byl ten můj sen s rozseklou bradou a naraženými zády a byla jsem vděčná za to, že se to ve skutečnosti nestalo 😊. V poslední části úseku jsem z té radosti opět nabrala sílu a doběhla k hadici, kterou jsem úspěšně smotala, vhodila ladně do boxu a vyběhla mírné stoupání, kde byl cíl. Přiznám se, že mi tam chyběla matrace, měla jsem chuť sebou někam říznout, ale byla jsem šťastná. Přežila jsem.
Pokud bych měla hodnotit svůj výkon, řekla bych, že na poprvé to nebylo špatné, ale mohla jsem do toho dát víc. Řídila jsem se radou přátel, kteří říkali, nepřepal to, je to tvůj první závod, a nakonec jsem ráda, že jsem je poslechla. Sice jsem skončila 11. ze 13, ale šťastná a natěšená na další závod. Velké díky patří všem, kteří mě podpořili 😉
Co se týče trati, patří k těm lehčím. Jednotlivé úseky byly kratší a vše šlo tak nějak samo a přirozeně. Jsem ráda, že jsem si pro své poprvé vybrala právě Hostomické TFA.
Pokud i vy přemýšlíte nad tím, že byte šli do závodu TFA, snad pro Vás bude tento můj příběh motivací a věřte, že když jsem to dala já, tak vy musíte taky.
TFA zdar a třeba se někdy na nějakém závodě potkáme 😉
