Protinacistický odboj českých dobrovolných hasičů v letech 1939 – 1945

To se projevovalo tím, že vedle požární ochrany se věnovali kulturnímu, společenskému a často i politickému životu ve své obci. Z toho potom vyplýval vlastenecký charakter organizací českého dobrovolného hasičstva, který se plně potvrdil i v letech nacistické okupace 1939 – 1945. Kromě toho, že velké množství dobrovolných hasičů působilo individuálně v různých odbojových organizací a mnoho z nich po odchodu z okupované vlasti působilo v řadách jednotek československé zahraniční armády v bojích u Tobruku, Sokolova, Dukly či Dunkerque, existoval v době okupace i organizovaný hasičský odboj.

Na základě archivních fondů v Národním archivu, Vojenském historickém archivu a v Archivu bezpečnostních složek spolu se vzpomínkovou literaturou na hasičský odboj (zvláště z let 1945 – 1947) je zcela   n e z p o c h y b n i t e l n é, že tehdejší Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě působil zvláště v letech 1942 – 1944 jako významná centrálně organizovaná složka českého domácího vojenského odboje.

Hasičský odboj se formoval již od března 1939 v kontaktech s Obranou národa i dalšími vojenskými odbojovými skupinami. Jeho význam však stoupal především po tzv. heydrichiádě, kdy během druhé poloviny roku 1942 brutální nacistický teror ochromil prakticky celé spektrum českého domácího odboje.

Na podzim roku 1942 se však z trosek Obrany národa začala pomalu a opatrně rodit její nová nástupkyně, do jejíhož čela se postavil poslední zemský velitel ON v Čechách bývalý ruský legionář brigádní generál Zdeněk Novák. Jeho organizace, která navázala pomocí kurýrů přes Slovensko a Švýcarsko spojení s vedením československého zahraničního odboje v Londýně, dosáhla rámcově poměrně značného organizačního prostoru, kdy jejími hlavními operačními prostory se staly Praha, Plzeňsko a severovýchodní Čechy s tím, že na Moravě se začalo počítat především se sítí pozdější organizace Rada tří, které velel v ilegalitě žijící legionářský generál Vojtěch Boris Luža, o kterém se víceméně začínalo uvažovat jako s hlavou vojenského odboje na území celého tehdejšího protektorátu.

Novákův štáb se již dostatečně poučil z předchozích neúspěchů ON v letech 1939 – 1940 s budováním lehce gestapem postižitelného systému rámcových divizí, pluků a praporů a začal se tentokrát orientovat na velitelské podchycení uniformovaných protektorátních formací, složených z Čechů. Šlo především o vládní vojsko, četnictvo a policii, ale také o členy Svazu českých dobrovolných hasičů v Čechách a na Moravě.

Jednalo se totiž o významnou masovou organizaci, která měla mít podle evidence gestapa v roce 1944 v Čechách 5 591 dobrovolných hasičských sborů se 157 212 členy a na Moravě 2 154 sborů s 58 858 členy! Ilegální organizace hasičů napojená na vojenský odboj (Novákův i Lužův) začala provádět cvičení vojenského charakteru, vykazovala falešnou spotřebu benzínu, který začala připravovat pro případ povstání, a začala se pomalu a jistě ohlížet po zdrojích zbraní. Mimo to si i prověřila svoje nástupní mobilizační možnosti.

Ve dnech 26. května – 5. června 1944 byla podle pozdějšího zjištění gestapa v jednotlivých okresech v různých časových termínech provedena „na úřední příkaz“ poplachová cvičení. Ze 113 007 povolaných hasičů dokázalo v krátké době nastoupit na určená místa 61 334 mužů. Například v okresech Roudnice nad Labem, Libochovice, Kralupy nad Vltavou a Velvary během patnácti minut ze zde 4 542 organizovaných hasičů nastoupilo 1 469 mužů!

Na jaře roku 1944 se však generál Novák dostal bohužel do styku s volavčí sítí gestapa, ve které hráli velkou roli jedni z nejnebezpečnějších gestapáckých konfidentů a zrádců z řad vojáků podplukovník jezdectva Stanislav Jizera a štábní rotmistr Viktor Ryšánek. Když gestapo zjistilo, jakých rozměrů jeho ilegální vojenská organizace dosáhla, a že existují jeho kontakty na generála Lužu, rychle zasáhlo.

Generál byl zatčen 23. června 1944. Přestože při tvrdých výsleších nic neprozradil, gestapo bylo již natolik informováno z jiných zdrojů, a tak bylo zatčeno mnoho jeho významných spolupracovníků. Mezi zatčenými byl od 12. září 1944 i starosta Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě učitel a poručík v záloze František Procházka, který na následky výslechů a věznění zemřel na samém sklonku války 2. března 1945 v terezínské Malé pevnosti (policejní věznice pražského gestapa). Právem byl po osvobození vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam.

Gestapo od poloviny září systematicky pronikalo do organizační sítě hasičského odboje a do konce roku 1944 v rámci akce „Hasiči“ zatklo stovky hasičských funkcionářů a také velké množství řadových hasičů, z nichž se podstatná část nedožila konce války. Podle některých pramenů bylo v Čechách tehdy zatčeno 2 088 hasičů a z nich 954 nacistické věznění nepřežilo. Na Moravě mělo být zatčeno 1 011 hasičů a 286 z nich se stalo obětí okupačního režimu.

Když trojice horlivých českých četníků z Přibyslavi 2. října 1944 zastřelila v obci Hříště generála Vojtěcha Borise Lužu a jeho pobočníka poručíka Josefa Koreše, ztratilo hasičstvo spojení na Radu tří – nejvýznamnější českou odbojovou organizaci v závěru války, kde v tříčlenném vedení hasičstvo zastupoval Josef Císař. I ten byl však nakonec 2. listopadu 1944 zatčen.

Ani tyto údery nacistů však nezlomily odhodlání těch hasičů, kteří dále působili ve složkách Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě. To se naplno projevilo při povstání v květnu 1945, kdy se hasičstvo v Praze a na českém venkově plně zapojilo do povstaleckých aktivit od samotné účasti na bojích až po cennou práci ženijní, pořádkovou, bezpečnostní a samozřejmě i hasičskou. Velice významnou práci tehdy odvedli dobře fungující samaritáni Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě.

České dobrovolné hasičstvo během nacistické okupace plně naplnilo své heslo „Bližnímu ku pomoci“ i slib republice z roku 1937, který složilo v době sílícího ohrožení demokratického Československa nacistickým Německem kancléře Adolfa Hitlera. Hasičský organizovaný odboj z let 1939 – 1945 se může plnoprávně postavit vedle českého vojenského i sokolského odboje, které tehdy tvořily páteř demokratického hnutí odporu v českých zemích.

PaedDr. Jindřich MAREK, historik VHÚ