PODCAST: Když syn jde ve šlépějích svého otce

Nedávno jsem se s oběma setkal, abych jim položil stejné otázky, ne-li podobné. Většinou mi odpovídali, jak je jejich zvykem, vtipně a s trochou nadsázky. Ostatně, kdo je zná ví, že s „Žižkovými z Budějic“ byla vždycky legrace a s tou se úkoly i případné potíže řeší daleko lépe.

👇Klikni a poslechni si PODCAST👇 

Kdo nebo co Tě přivedlo k hasičině a jaké byly Tvé začátky?

Václav: Byl jsem mladým hasičem ještě v době, kydy se mladí hasiči nijak neorganizovali. Můj táta byl hasič a zároveň venkovský všeuměl. Měli jsme stříkačku PS 8, která byla na startování dost náročná. Tak táta vymyslel, že do zapalování něco přidal, a byli jsme ji schopni nastartovat i my, malí fakani. Takže nás čas od času nechali i zastříkat, a to nás k hasičině více přitáhlo. Tím jsem vlastně začal. Členství u hasičů jsem získal tím způsobem že, když v roce 1962 v Ledenicích hořel mlýn a soused-hasič Matěj Kysela nás všechny, kdo byli k dispozici, tedy i mladé nahnal do „ereny“ a zavelel: „Opasek, přilbu a jedeme!“ Dojeli jsme k ohni, kde jsme zůstali v záloze. Pak nás Matěj vzal, s přednáškou provedl požářištěm a odvezl nás zpátky do hasičárny, kde nám rozdal přihlášky se slovy: „Doteďka jste hasičemi nebyli, jen jste přihlíželi, ale teď podepíšete a stanete se jimi.“

Jiří: No, já to měl o hodně jednodušší. Mě v roce 1981 do kolektivu mladých požárníků přivedl táta, který dělal vedoucího. Od té doby jsem dobrovolný hasič.

Jak jsi se stal hlavním funkcionářem dobrovolných hasičů okresu České Budějovice a Jihočeského kraje?

Václav: Těžko říct. Asi nějaká náhoda. V Budějovicích to je jednoduché. Když vezmeš poleno a hodíš ho do kanceláře, tak je z něho starosta. Ale vážně, mě v roce 1976 přemluvili, abych nastoupil do funkce technického pracovníka. Po nějakém čase jsem se už zabýval prevenci a mládeži, potom jsem byl okresní velitel a pak se ze mě stal starosta. 

Jiří: Já to měl zase jednodušší. Tady, na jihu Čech se funkce dědí. Takže jsem funkci dostal po tátovi. Ale myslím, že to bylo spíše tím, že to nikdo jiný nechtěl dělat. A díky tomu, že jsme někdy od roku 1997 s tátou seděli v kanceláři vedle sebe, tak to nějak přirozeně plynulo a utrpěl jsem tu funkci.

Co považuješ za své největší úspěchy?

Václav: Jsem ještě mladý kluk, abych dělal nějaká životní hodnocení. Ale, jako každý člověk, když se mu něco povede, tak má z toho radost. Bylo pár věcí, které se mimořádně povedly. Například při takových povodních v roce 2002. To bylo velice náročné. A tam si myslím, že jsme jako hasiči dost zazářili. A také třeba i z té druhé stránky. O mě se ví, že jsem trochu chycený i ke kuchyni, že rád vařím. Byl u mě kamarád Míla Pytlík (dnes už hasičská legenda, pozn. pN), voda přibývala, čerpat se nedalo a já říkám, „co, kdybysme uvařili polívku?“ Zavolal jsem na jatka, kde už pomalu plavali, zavolal jsem do pekáren, které jsou na kopečku, tak ještě pekli, uvařili jsme tři kotle játrové polívky a objížděli jsme jednotlivé jednotky hasičů, kteří už začali čerpat na mnoha místech. Chlapi, když už tři dny jedli jen bagety, tak, když si mohli dát talíř dobré polívky, tak byli rádi. Je to sice jen taková hloupůstka, ale na kterou si rád vzpomeneš.

Jiří: Netroufám si něco hodnotit, ale myslím si, že pokud budeme hovořit o úspěchu, tak o společenském. Že, přes všechny ty „kovidy“ a jiné komplikace, početní stavy dobrovolných hasičů neubývají, ale naopak, přibývají. Takže, to beru, jako velký úspěch nás všech, dobrovolných hasičů. 

Jel jsem s vámi oběma VIII. propagační jízdu SH ČMS v roce 2016. Kde jsme u vás v kraji zastavili, tak tam vás oba znali a srdečně nás přivítali. To není samo sebou. Jak jste to dokázali?

Václav: Po celém kraji nás asi zase tak neznají, ale faktem je, že jsem si kdysi dal sám sobě závazek, že se budu snažit v okrese navštívit všechny sbory. A můžu říct, že se mi to za celou tu dobu nepovedlo. Ale ve sborech jsme strávil spoustu času. Jezdil jsem po vesnicích. Měl jsem tu výhodu, že jsem ještě měl pamatováka. V té době jsme měli 243 sborů a na velitelské dni chodilo tak kolem sto sedmdesáti sto osmdesáti lidí. Když ti řeknu, že jsem všechny ty velitele znal křestním jménem, věděl jsem, kde bydlí a kde dělá, a u mnohých z nich jsem věděl i kde dělá jeho žena. To jsem považoval za devizu. Vašek Hanzal z Borovan měl pořekadlo: „Hasič všude bratra má!“

Jirko, myslíš si, že bys dokázal to, co táta?

Jiří: Určitě ne, protože už ta struktura je jiná, než byla dříve.

Čím to je, že se vám podařilo dosáhnout (udržet) kraj na jedné z nejvyšších úrovni v České republice?

Václav: Na tom nemá podíl ani Jirka, ani já. To jsme zdědili z minula. Je to historicky dáno. Co pamatuji, tak za mého funkcionaření jsme v okrese založili tři nebo čtyři sbory, ale zrušili jsme jich podstatně více.  

Co pro Tebe znamená Hasičská vzájemná pojišťovna?

Václav: Mě živila. A můžu říct, že celkem dobře. Kdyby mi někdo před více než třiceti lety řekl, že budu dělat pojišťováka, nebo dokonce ředitele pobočky, tak bych se mu vysmál. Protože pojišťovák pro mě byl jenom takový otrava. Nakonec, díky partě lidí, která se tam sešla, díky Honzovi Chlebovi, který pojišťovnu vydupal ze země, jsem do toho nějak zaplul, měl jsem z toho radost a nakonec, jak jsem řekl, propracoval jsem se na ředitele pobočky Jihočeského kraje. Nelituji toho a jsem za to rád. Bylo to pro mě velkým přínosem. Když se to zakládalo, tak nám moc nikdo nefandil. Mám na mysli státní aparát. Spíše se mluvilo o likvidaci dobrovolných hasičů a někde se to i povedlo. Byl záměr, že by pojišťovna nám mohla hodně pomoct, že funkcionář na úrovni okresu by mohl dělat hasiče i pojišťováka. Že by pojišťovna na naši činnost nějaké ty penízky dávala. U mě to vyšlo se vším všudy, protože jsem dělal jak pojišťováka, tak i generálního obchodního zástupce. Nějaké provize byly, takže jsem mohl dělat i starostu.  

Jiří: V současné době mě pojišťovna také živí. Je to můj dennodenní chleba. Ale na druhou stranu si vybavím, že Hasičská vzájemná pojišťovna velice silně podporuje dobrovolné hasiče různýma formami. Sponzorstvím, dary nebo jakkoliv jinak.

Čemu se kromě hasičiny ještě věnuješ?

Václav: Myslivosti. Jsem sice už chromý, kluci mě musí do lesa dovézt, ale pořád mě to tak nějak bere. Jedu velice rád, a když do lesa jedu říkám, že jedu na wellness. Na takový relax. Také díky Jirkovi, který je vystudovaný hajný. Má na to glejt s maturitou. Když k tomu připočtu hasičinu, tak oba máme stejné koníčky dost shodné.  

Jiří: Já bych přidal ještě rybaření.

Jirko, co odpovíš, když se tě někdo zeptá na tvého tátu?

Když použiju jeho slova, tak bral na mě přídavky. Jsem jeho syn. Samozřejmě, je to můj vzor. Jak už v tom profesním životě, tak už i zájmech jdu v jeho šlépějích. A mám z toho samozřejmě radost.

A Ty Václave, co odpovíš, když se tě někdo zeptá na tvého syna?

Je můj. Moc jiný pocit nemám.

Pánové, já vám děkuji za vaše odpovědi. Bylo mi s vámi fajn a těším se zas někdy na shledanou.

Václav: Jestli neumřem. (-: