PODCAST: Hasiči v Mělicích jsou stále v zápřahu

Dobrý den na Hasičovo a ten krásný srpnový vám přeji z obce Mělice, která je součást města Přelouče. Sedím zde se starostou sboru a zároveň této přeloučské městské části Alešem Koubou.  

S Alešem jsem se seznámil před několika lety na zdejší velké hasičské akci, která se zde pořádá každým rokem. Ale nejdříve Aleši, řekneš nám něco o sobě?

Jsem narozený v Mělicích, je mi šedesát dva let, celý život žiji tady a od dvanácti let jsem členem sboru dobrovolných hasičů. Od roku 1990 mu dělám starostu. Pracuji také v okresní radě historie a jsem starostou okrsku č. 14, který zahrnuje region Přelouče.

👇PODCAST K POSLECHU👇

Mělice jsou známé tím, že se tu každoročně koná soutěž koňských stříkaček. Můžeš ji přiblížit?

V sobotu 5. srpna 2023 jsme pořádali už patnáctý ročník soutěže historických hasičských stříkaček. Ten letošní nám hrozně propršel. I tak soutěžilo šest sborů. Ještě tady také bylo dalších sedm sborů, které vystavovaly svou techniku. Byli jsme rádi, že jsme to vůbec odsoutěžili. Absolvovali jsme čtyři štafety a nejlépe si vedlo družstvo z Ronova nad Doubravou.

Ale tahle akce není jen o koňských stříkačkách?

Ne, tu děláme, abychom nesoutěžili jenom s koňskými stříkačkami. Když už ty sbory za námi přijíždějí z velké dálky nebo i z ciziny, tak se snažíme, aby byl program na celý den. Proto jsme do něj zařadili i štafety. První se skládá ze slalomu s pneumatikou, vypije se pivo, další dva borci nesou medvěda na nosítkách a trefují se do panáka, třetí vezou na saních sud, ve kterém jsou sbalené hadice, rozdělovač a proudnice. Jedou pak na protější stranu, kde sestaví proud. Další účastník skáče v pytli a skládá puzzle. To je první štafeta.

Pak jsem vymyslel takové zvláštní lyže. Jsou upravené pro pět lidí. Mají v rukou provaz a musí na nich přejít celou délku stanovené tratě. A konečně tu máme koňskou stříkačku. Toto je nejhezčí část celé soutěže. Nastoupíme na startovní čáru, u kádě rozbalíme hadici a stříkáme do nádoby, dokud z ní nevypadne pingpongový míček.

Předposledním úkolem je slalomová jízda na trakaři. Ten, kdo řídí trakař má zavázané oči, a ten, co se veze, tak klečí a navádí ho. Posledním úkolem je chůze na chůdách.

Kdo to všechno vymýšlí? Kolik let, že to děláte?

Děláme to patnáctý rok a každý rok a tyto soutěže vymýšlím já. Někdy mi ale v něčem pomáhá manželka. Ale inspiruji se také, když někde cestuji, třeba i v cizině. Jako naposledy v Tunisu. Tak konkrétně tam jsem se dozvěděl o jedné zvláštní soutěži. Honem jsem se tam šel podívat, co tam dělají. Měli takové zvláštní plastové kelímky na dvoumetrových tyčích a přelévali si vodu. Letos jsem to už nestihl, ale na příští rok bych chtěl zase něco obnovit a něco podobného zavést. Každý rok se snažím, aby aspoň jedna soutěž nebo štafety byly pozměněny. Aby se to soutěžící nemohli předem naučit a také, aby se zvýšila atraktivnost.

Letos jsme byli na soutěži ve Škrdlovicích. Tam se mi líbilo foukání do pingpongových míčků. Opět to bylo něco zvláštního. Nebo se dívám na televizi na programy, jako kdysi byly hry bez hranic. Tam jsem také něco odkoukal. Vše vymýšlím v rámci možností, jaké máme a s důrazem na bezpečnost, protože soutěžíme ve věku od patnácti do sedmdesáti roků, a na některý věk už musím brát ohled. Takže nemůžeme dělat nic nijak náročného, hlavně fyzicky. Já jsem jednou přikulil obrovskou pneumatiku a potom jsem se bál, aby se někomu nic nestalo.

Jeden čas jsme měli takovou dřevěnou kozu, na kterou jsme dali dřevěný klacek a starou rámovou pilou jsme ho řezali a zatloukali do něj hřebíky. No, a jeden známý si skoro uřízl palec. I to může být nebezpečné. Musíme všechno dělat tak, aby se nikomu nic nestalo.

Vzpomněl jsi Škrdlovice. Tam také dělají soutěže koněspřežek. Jezdíte též někam jinam?

Letos jsme byli v Jeřišně na žehnání praporu. Byli jsme v Ronově nad Doubravou. To jsou naši velicí kamarádi, se kterými už hodně let spolupracujeme. Letos v květnu jsme se zúčastnili mezinárodní soutěže v Rešici. Ty jsou v okrese Košice na Slovensku. Tam jsem byl také ve funkci ředitele soutěže, protože jim vezu všechny potřebné věci a vlastně celou akci organizujeme my. Když jsme ji zakládali, tak jsme s tehdejším okresním starostou Bohoušem Cermanem a Jirkou Bolehovským podepsali mezi Mělicemi a Rešicí mezinárodní smlouvu.

Slyšel jsem, že máte dobrou spolupráci nejenom se Slováky, ale i s Poláky?

Letos jsem ve Škrdlovicích navázal spolupráci s Poláky ze Cichowa. To je kousek od Poznaně. Ale teď máme také další spolupráci se Srbky. Tam je však jazykový problém, protože oni mluví maďarsky. A Slováci, kteří mluví maďarsky museli přijet k nám a překládat, protože my se s nimi nedomluvíme. Srbská děvčata jsou fajn kamarádky. Ale bohužel, ten jazykový rozdíl mezi námi je velký.

Vrátíme se však vaší stříkačce. Mohl bys ji představit?

Naše stříkačka je horského typu, zápřahová, výrobce R. A. Smekal. Naši prarodiče ji zakoupili 1. listopadu 1901. Je v původních barvách a bez úprav. Akorát jsou nové kůže ve válcích, ale nic jiného jsme na ní neměnili. Barva je z volské krve a včelího vosku. Já říkám, že je tak trochu opršelá. Ale i když je 120 roků stará, tak ji necháváme v původním stavu. Bylo nám řečeno, abychom nic nepřetírali a nedělali žádné úpravy. Když například dojedeme na slavnosti do Litoměřic nebo na nějaké větší výstavy, tak tam člověk vidí, že některé exponáty jsou natřené ostrými barvami a vypadají jako kanárek. To se mi osobně nelíbí. Některé stříkačky však už chtějí opravit, protože na nich zapracoval zub času. Třeba ležely dlouho někde ve stodole a byly už šeredné. Tak byly upravené červenou barvou s krásným bílým rámováním. Mají vypracované detaily a vypadají hezky. Ale my tu svou máme doopravdy v původním stavu tak, jak ji zakoupili naši předci.

Život vašeho sboru se ale netočí jenom kolem stříkačky. Jaká je vaše další činnost?

Většinou je společenský život na vesnici organizovaný hasiči. Řeklo by se, že hasiči jsou nejvíce činní. Pořádáme pálení čarodějnic a různé úklidy. Od minulého roku jsme začali pořádat hry bez hranic. To zas dělám pro okolní vesnice. Jsou sice podobné jako naše soutěž, ale jsou určeny pro děti a dospělé. Máme ale i podobné disciplíny. Pomáhá nám při tom a podporuje nás město Přelouč. Nyní připravujeme ukončování prázdnin a předtím jsme měli jejich zahájení. Patří k tomu táborák a ostatní, co se dá v naší místní části udělat.

Prozradím, že jsme tady ještě se starostou okresního sdružení Pardubice Jiřím Bolehovským. Ahoj Jirko.

Ahoj Pepíku.

Jak ty, jako starosta okresů hodnotíš činnost zdejšího sboru?

Já? Výborně! Měl jsem možnost účastnit se už několik ročníků zdejší soutěže. Celkem šest let sem jezdím s časomírou, abych pomohl, co můžu. Byl jsem opět úžasně spokojený, jak to tady letos dopadlo. Kolik se tu sešlo stříkaček, i když počasí se nám dost pokazilo. Ale nejsme žádný „suchý“ hasiči, takže jsme překonali i ten déšť.

Před patnácti úspěšnými ročníky smekám klobouk a chci ti Aleši popřát, aby se vám podařilo uspořádat nejméně dalších patnáct takových.

Děkuji. Kéž by se to podařilo. Avšak, i když letos, přesto že bylo tak špatné počasí, se nám přihlásily další čtyři sbory, které by mezi nás chtěly jezdit. Je to Černá u Bohdanče, Humburky, Hrádek u Nechanic a Kvítkovice u Otrokovic až na Moravě. Že by sem jejich hasiči také rádi přijeli. Takže naše soutěž má věhlas po celé republice a zainteresované sbory si to navzájem řeknou. Má svoji dobrou pověst už tím, že se takhle dokážeme scházet.

Dříve jsme tu byli aktivní ve fotbale a uspořádal jsem jedenáct ročníků turnajů v kopané ještě předtím, než jsem začal dělat turnaje koňských stříkaček. Pak jsme tak trošku zestárli a přemýšleli, co dál. Nato jsme byli na prvních slavnostech v Litoměřicích v roce 1998 jako zakládající členové a dali jsme se tam dohromady s hasiči z Rusovců u Bratislavy. Ti nás pozvali na svou soutěž. Na té jsem se inspiroval, a nakonec jsem začal dělat klání stříkaček tady Mělicích.

Tak tedy ještě jednou Aleši, děkuji za rozhovor a přeji další úspěchy. Ahoj.

Děkuji a ahoj.