PODCAST: Ať žije naše červená, motorová!

Zdravím všechny posluchače na Hasičovo. Tady je Pepa Nitra a zdravím vás ze Sovětic u Hradce Králové z míst, kde se v roce 1866 odehrávala krvavá bitva mezi Rakouskem a Pruskem. Já jsem ale nepřijel do Sovětic kvůli bitvě, nýbrž kvůli hasičům, jejíž zástupcem je tady se mnou vedoucí mládeže Aleš Krátký. Ahoj Aleši.

Ahoj všem posluchačům.

👇PODCAST K POSLECHU👇

Aleši, já jsem už předeslal, že jsem tu přijel kvůli mladým hasičům a setkal jsem se u vás s neuvěřitelným počtem zapojených dětí. Jak si tu tedy v tomto směru vedete?

Nyní máme čtyřicet dětí od přípravky až po dorost. Tak nějak se nám to neustále obnovuje. Největší počet dětí, který jsme tady měli za těch patnáct let, co jsme tuto činnost obnovili, bylo padesát. Nikdy jsme neklesli tak nějak pod čtyřicet. Myslím si, že v dnešní době, kdy zájmových kroužků ubývá, tak nám lidé vozí děcka i ze širokého okolí. Protože, my nejsme zase tak velká obec a tolik dětí bychom určitě dohromady nedali.

Ale na tolik dětí je také neuvěřitelný počet vedoucích a instruktorů?

Vedoucí se nám samozřejmě za ta léta protočili, ale stabilně je jich šest. Máme však radost, že některé z dětí, které u nás začínaly prakticky od přípravky, jsou už dnes vedoucími a instruktory. Celkem je nás v této době deset.

Dětem se tady říká podle názvu obce Sovičky a jsou úspěšné různých soutěžích i mimo Sovětice. Mohl bys nám některé vaše úspěchy připomenout?

Tak asi úplně největší úspěch byl ten, kdy asi před pěti lety naše dorostenky postoupily na mistrovství republiky. Letos budeme bojovat opět na celorepublikové úrovni v závodě požární všestrannosti a brannosti. Pokud se týče Soviček, tak to není jenom o závodech, ale o různých vystoupeních. Řekl bych, že největším úspěchem byla prezentace na mistrovství světa v německém Cottbusu, pak v Praze nebo účast na světovém mistrovství CTIF v Ostravě v roce 2009. To nás posunulo až tak, že jsme v roce 2011 mohli u nás v Sověticích zorganizovat celostátní sraz přípravek. Což byla skutečná megaakce. Na to nikdy nezapomenu.

Říkal jsi, že se tady zapojují i děti z okolních vesnic. Vím, že tady je okrsek č. 9 Kanonýra Jabůrka. Z kterých obcí to děti jsou?

Není to jen z těch obcí, které spadají pod okrsek Kanonýra Jabůrka, jezdí sem i děti z Hradce Králové. Většina je však odsud, ze Sovětic-Sadové. My jsme totiž dříve katastrálně spadali dohromady se Sadovou. Pak k nám jezdí děti s Hněvčevse, Stračova, Mžan, a jak jsem již zmínil i z Hradce Králové.

Avšak tady nejde jen o spolupráci mladých hasičů. Zapojují se i dospělí?

Je to tak, protože v rámci Kanonýra Jabůrka se plánují minimálně dvakrát ročně společná námětová cvičení anebo se pořádá okrsková soutěž.

Vaše obec má také dlouhodobou hasičskou tradici. Chci připomenout, že jste vloni oslavili 120. výročí založení sboru. Jaké to bylo?

Je to pravda, byť jsme to udělali trochu netradičně. Nechtěli jsme organizovat vyloženě jen závod v požárním sportu. Chtěli jsme ukázat naši činnost od přípravky po požární útoky s PS osmičkami tak, jak se to dělalo dříve. Představit návštěvníkům historii, včetně ukázek. Bylo to naprosto úžasné a lidi byli nadšeni. Samozřejmě, nechyběla ani prezentace výjezdových jednotek. Byl připravený pestrý celodenní program.

Takže neslavil pouze váš sbor?

Určitě ne. Zapojily se i okolní sbory – Hněvčeves, Třebovětice, Mžany, Lochenice… Teď, abych na někoho nezapomněl. Když připočtu výstavu techniky, tak těch sborů tu bylo opravdu hodně.

Máte také historickou techniku – koňku. Co mi o ní řekneš?

U koňské stříkačky byl trochu ten problém, že my jsme někdy kolem roku 1950 o vlastní koňku přišli. Tu jsme měli asi od roku 1903, z doby, kdy jsme začínali. Chtěli jsme tuto tradici obnovit a dali si inzerát. Koupili jsme koňku Smekal vyrobenou v roce 1913 ve velice špatném stavu. Tu jsme v roce 2012 celou rozebrali, zrepasovali a v roce 2013 slavnostně uvedli do provozu. 

Také jste získali prapor sboru? Nebo jste si ho vlastně nechali vyrobit?

Jednou jsme si na schůzi a řekli, co ještě nemáme? A přišli na to, že nemáme prapor. Musím říct, že v té době v Hradci Králové ještě vyšívali manželé Vítovi. Dneska už to nedělají. Paní Vítová už to tenkrát dělat nechtěla. Byla v důchodu. Ale bylo to s ní úžasné setkání. My jsme ten prapor připravovali půl roku. Vítovy nadchly naše barvy, zelená a žlutá. Paní říkala, že to se jen tak nevidí, že na praporech prakticky bývá jen modrá a červená. Dělaly se detaily a téměř každý den něco měnilo, ale s těmi lidmi to byla úžasná práce. Půl roku trvalo, než byl prapor vyšitý, ale myslím si, že výsledek byl úplně úžasný. Požehnali jsme mu v kostele v Hněvčevsi a pak jsme tu ještě u nás měli slavnostní křest. Reportér Pepa Klíma, kterého snad každý zná z televize, nám tady v Sověticích prapor pokřtil.

A mimo jiné jste jsi i rozšířili hasičárnu?

Hasičárnu jsme rozšířit museli, protože jsme se rozhodli pořídit si novou techniku. Měli jsme starého trambuse neboli matesa a ten už nám dosluhoval. Na nějakou vyřazenou techniku z HZS jsme neměli šanci dosáhnout. A když byly vypsány dotace roku, tak jsme si řekli, proč ne. Zkusili jsme to a uspěli. Získali jsme Scanii a zjistili jsme, že když ji dáme do garáže, tak se nám tam už nic jiného nevejde. Takže jsme museli postavit novou přístavbu, abychom měli kam dát stříkačky, hadice a ostatní vybavení.

Vaše jednotka má jaké zařazení a kam nejčastěji vyjíždíte?

Jsme ve trojce a vyjíždíme v prvním stupni. Máme v předurčení nejbližší okolí, jako je Sadová, Černůtky, Hněvčeves, Cerekvice, pak ve dvojce Dohalice a ten okruh sahá skoro k Nechanicím a je ve třetím stupni. Teď jsme to tu zrovna někdy řešili, že počet obyvatel v tom lokálním dosahu je asi 23 000 lidí.

Jaká je spolupráce mezi těmi vesnicemi v oblasti odborné přípravy?

Tady musím asi nejvíce vyzdvihnout spolupráci s SDH Hněvčeves. S klukama se scházíme každý měsíc při školení jednotky, pomáháme si i při výjezdech a při další činnosti, včetně kulturní. To bych asi vypíchl, jako největší spolupráci.

Na vašich stránkách jsem si přečetl jakési vaše motto: „Ať žije naše červená, motorová!“ Co znamená?

To je totiž heslo našeho zasloužilého hasiče Vendy Vondráčkovýho, který celý život dělal velitele a dnes je čestným velitelem sboru. My jsme rádi, že titul zasloužilého hasiče dostal zrovna on, protože letos mu bude 76 roků, a když je trénink Soviček, byť není vedoucí, on je první na hřišti a poslední odchází. Prostě tím žije. Pro něj je hasičina velká motivace. A „červená motorová“, tak to moc běžně nepoužívá, ale až při tom nějakém panáčku si rád zvolá: „Ať žije naše červená, motorová!“

Já chci jen dodat: Ať žije SDH Sovětice! Ať žijí zdejší mladí hasiči, kteří zde jistě nastoupí jako nová generace. Ať se vám Aleši prostě daří. Všechno nejlepší!

Děkuju moc a zdravím.