PODCAST: Kdysi mladí hasiči stále sportují
Na soutěži Dědkiáda ve Velvarech nemohl chybět ani nestor sboru zasloužilý hasič Miloslav Maršálek. Vyzpovídal jsem ho, coby dlouholetého vedoucího a trenéra mladých hasičů.
Mílo, právě tví svěřenci z roku 1987 odběhli požární útok, je to tak?
Je, i když to jsou „staří dědkové“, protože všem už je přes padesát, ale přece se drží pořád pohromadě. Výkon přece jen už není takový.
Jaký ale byl dříve? Přece jen něco za tu dobu vyhráli?
Vyhráli v roce 1987 mistrovství republiky v požárním sportu v Hradci Králové v kategorii dorostu. Byla tam s nimi i velvarská děvčata, která skončila na šestém místě.
Můžeme zavzpomínat hlouběji? Jak si s těmi mládežníky začínal?
Já už jsem začínal dělat s dětmi, když mi bylo sedmnáct let. V roce 1962. Pak jsem musel na vojnu a byly jiné starosti.
Na výroční schůzi v roce 1975 zazněla kritika, že se nepracuje s mládeži. Měl dobrého kamaráda Václava Kindla a spolu jsme se dohodli, že to tak nenecháme. Hned zpočátku se nám hlásilo přes dvacet dětí. Využívali jsme tady toto hřiště u koupaliště. Tehdy jsme neměli hasičárnu, jakou máme dnes. K dispozici byly jen tři garáže. Tak jsme se scházeli v místnostech po městě, které nám přidělil národní výbor. V zimě jsme využívali sokolovnu, aby se udržovala fyzička. Na tu jsem vždycky dbal. V Hasičských novinách jsem pak mladým ukazoval, jaké výsledky musejí mít, aby mohli něčeho dosáhnout.
Potom přišly úspěchy v rámci Středočeského kraje?
Ve Středočeském kraji jsme byli na soutěžích žáků každým rokem a dvakrát se dostali na mistrovství republiky. Dorostenci krajskou soutěž vyhráli snad pětkrát za sebou a dorostenky měly o jeden titul méně. Výhodou bylo, že se sešli kluci a holky jednoho ročníku a vytvořili dobrou partu. Byli rovnocenní a všichni chtěli něco dokázat. Nejlepší výkony ale podával v závodě na sto metrů Tomáš Macháček.
Jaký byl ten památný rok 1987?
Impuls přišel z jedné smutné události, kdy nešťastně zemřel jeden z chlapců. Jeho kamarádi chtěli uctít jeho památku, co nejlepšími výkony a dávali do toho všechno. Obětovali jsme přípravám veškerý možný čas. Václav Kindl ale odešel, přišla Vladislava Plicková, avšak nakonec jsem zůstal sám. Později tři kluci, kteří soutěžili za dorost mi začali s těmi mladšími pomáhat. Já jsem trénoval ty nejslabší a jim jsem přenechal ostatní. Podmínky sice nebyly ideální. Muselo se to dělat s láskou.
Kolegové ze Spolany Velvary nám tady na hřišti udělali plechovou boudu, abychom měli kde skladovat věci. Bohužel, stalo se, že nám také všechno někdo vykradl. Udělali jsme tady také pěknou dráhu. Proběhla tu spousta soutěží. Bavilo nás to a šlo to. Měl jsem kolem sebe samé mladé dobré lidi, kteří do toho byli zapáleni.
Pak jsem zjistil, že zdejší Dřevařské závody měly na Děčínském Sněžníku chatu, tak nám ji zapůjčovali na týdenní soustředění. Jelo nás tam třeba padesát. Ale to si každý platil ze svého. To nebylo, že by nám někdo přispěl. A tak se udržovala společná parta. Jezdily s námi i děti od osmi let a neviděl jsi, že by ti starší je odstrkovali. Nedělaly se žádné rozdíly.
Tak to jsou krásné vzpomínky.
Já na to hrozně rád vzpomínám. Mám doma dvě alba fotografií a rád si je prohlížím. Od toho pětasedmdesátého roku jsem mladé hasiče vedl nepřetržitě dvacet let. To byly moje nejkrásnější léta, protože jsem byl mezi mladejma. Pak jsem do toho zapojil syna, jeho kamarády a jelo se dál.
