PODCAST: Hasičárny pod americkým rovníkem

Má cesta vedla ze Santiaga de Chile na Velikonoční ostrov, zpátky do Valparaísa, pak přes Patagonii do Ohňové země. Při každém mém zastavení mi osud přivedl do cesty místní hasiče, kteří svým posláním a díky svému temperamentu žijí neméně vášnivě, jako ti naši.

👇PODCAST K POSLECHU👇

V Chile s mají rozsáhlými požáry velice smutné zkušenosti a patrně nejčernějším datem se stal rok 2017, kde hned na jeho začátku zničil oheň ve městě Valparaíso více než stovku domů. Vzápětí na to docházelo k pokračování jedné pohromy za druhou. Když už jich bylo více než sto, požádala chilská vláda o mezinárodní pomoc, která přišla z nejen latinoamerických zemí, ale hasicí letouny Boeing 474 a Iljušin 76 přiletěly i z USA a Ruska.

Bezpečnostní systém v Chile má sice svou tzv. Národní radu hasičů a specializované týmy, ale ty jsou však natolik přetíženy, že účinnost veškeré požární ochrany závisí na asi tisícovce dobrovolných sborů, koordinovaných v šestnácti oblastech. Každý z nich je soukromou organizací s vlastní právní subjektivitou a stanovami. Vedou je správní rady v čele s dozorcem, který je zákonným zástupcem veřejné moci. Velikost každého sboru záleží na počtu obyvatel v obci, kteří ho financují.

Jedno z generálních územních ředitelství sídlí ve Vaparaísu. Ve městě, které je pro záchranáře přímo noční můrou. Na dvaačtyřiceti kopcích plných domků i velkých obytných domů to vypadá tak, že klikatými uličkami, se v mnoha místech prakticky s těžkou technikou nedá projet. Ale při tom vybavení stanic moderními automobilovými stříkačkami je velmi dobré. Hasiči ve Valparaísu fungují už od roku 1871. Jak jsem mohl vidět na zdejší největší stanici, mají k dispozici moderní techniku dodávanou z Německa. Je to už staletá tradice pomoci.

Na nejodlehlejším místě naší planety – Velikonočním ostrově, který nese oficiální původní název Rapa Nui, najdeme jenom jedno město, nebo spíše jen městečko. Jmenuje se Hanga Roa a tvoří ho prakticky asi kilometr dlouhá hlavní silnice od kostela po školu, která končí v malém přístavu. Uprostřed ní se ale nedá přehlédnout hasičárna se početným sborem dobrovolníků pod velením Marcose Aniguala Monsalveho. Hned první večer jsem se tu setkal se službukonajícím Masatou Tukim, který mě ochotně provedl celým objektem. Bohužel, moc se mi ve stísněných prostorech nedařilo pořádně fotografovat. Domluvili jsme se, že přijdu příštího dne. Ráno jsem byl mile překvapen, jak ulice před stanicí byla lemována pečlivě udržovanou technikou. Druhým překvapením bylo zapojení žen, které slouží nejen ve výjezdu, ale především ve stálé pohotovosti na linkách tísňového volání.

Na jihu země v Punta Arenas na břehu Magellenova průlivu, odkud vyplouvají lodě do Antarktidy jsem měl to štěstí, že náš průvodce byl dobrovolný hasič a v rámci prohlídky města naše první kroky logicky vedly k hasičárně, na kterou byl Alejadro Días velice hrdý. Hasiči zde mají tak velikou vážnost, že u vjezdu do města stojí velký pomník požárníka zachraňujícího mladé děvče v náručí. Na místním hřbitově má pak každá záchranářská složka svou společnou hrobku. Zvlášť policisté, zdravotníci a tu nejhonosnější hasiči s nápisem „Cuerpo de bomberos“. Pojem „bomberos“, jak jsem se měl možnost už dříve osobně přesvědčit, je ve velké úctě ve všech mnou navštívených státech střední a jižní Ameriky.

V Patagonii, ve městě Puerto Natales, neboli Vánočním Přístavu, jsem svůj původ kolegům z branže prozrazoval s určitými obavami. Bál jsem se negativ, že tu bude stále v živé paměti nejhorší požár za poslední několik desetiletí, kdy vyhořelo téměř pět tisíc hektarů nedalekého národního parku Torres del Paine, který v únoru 2005 způsobil český turista neopatrnou manipulací s cestovním plynovým vařičem. Dnes se kdysi spálená krajina už opět zelená i díky přispění České republiky a jejich ekologických institucí, ale pozůstatky ohořelých stromů ještě stále ční jako varování, které mimo jiné vyvolalo přísný zákaz používání otevřeného ohně na celém území této nejproslulejší jihoamerické rezervace.

Místní hasiči mě přivítali velice přátelsky. Zrovna po mém příjezdu se vraceli ze zásahu, tak jsem je nechtěl obtěžovat, ale druhého dne jsem si mohl v poklidu prohlédnout celou jejich velkou hasičárnu stojící na hlavní ulici města, ve které je ředitelem Julián Moran. V tomto dvacetitisícovém městě je ještě druhá stanice a oběma s celkovým počtem šedesáti mužů a žen velí kapitán Mauricio Rojas.

V sousední Argentině je situace v zabezpečení požární ochrany poněkud jiná. Je založena hlavně na státních záchranářích. Navštívil jsem město Calafate, kde je slušně vybavená stanice profesionálních hasičů, kteří jsou výběrem snad těch nejsportovněji vyhlížejících chlapů z okolí. Byl jsem tu opět velice přátelsky přivítán, i když zrovna kvůli mně přerušili turnaj ve stolním tenisu.

Argentina má asi tisíc sborů, ve kterých slouží více než 65 000 zaměstnanců. Pak tu jsou i dobrovolníci „ad honorem“. Říká se jim národní hasičská služba, jejíž počátky se datují od 2. června 1884, kdy byl v hlavním městě Buenos Aires založený první argentinský sbor. Toto datum je také v zemi vyhlášeno jako svátek hasičů. Dobrovolná služba je zde pátou federální bezpečnostní složkou v zemi a má v sekundární funkci policejní pravomoci.

Z mého vyprávění to vypadá, jako bych jel do jižní Ameriky pouze za hasiči, ale opak je pravdou. Byl jsem tam na poznávacím zájezdu a moje setkání se zahraničními kolegy byla jako vždy víceméně náhodná. Často jsem bydlel někde blízko hasičárny nebo jsem se potkal s chlapíky, kteří si nemohli nepovšimnout loga ohnivého kohouta Hasičovo na mé mikině a pozdravit se se mnou s typickou latinoamerickou upřímností a vřelostí.

Jenom v nejjižnějším městě kontinentu, v argentinském městě Ushuaia to nějak moc nešlo. Složky integrovaného záchranného systému tu sídlí v uzavřených střežených prostorech vojenského charakteru. Vysvětlení je nabíledni. Ještě nedávno tu zuřila válka s britskými interventy a nedá se pominout smutný fakt, že tito stále okupují nedaleké Malvínské ostrovy, kterých je Ushuaia mimo jiné jejich hlavním městem.

V Ohňové zemi, která má název po vatrách, u kterých se při Magellanově objevitelské výpravě ohřívali původní obyvatelé, plameny plápolají už jenom v domech vytápěných v drsných podmínkách antarktického podnebí.

pepaNitra