PODCAST: Kdo rozdává radost dětem, stává se milionářem

Avšak mají také svou jinou tradici, a to je tradice loutkářská. Já jsem se tady v Borovanech setkal s dvěma hasičkama – s paní Marii Kroupovou. 

Paní Marie Kroupová je dcerou zakladatele loutkářského souboru „Jiskra“ Václava Hanzala. Je to soubor zdejšího SDH a funguje, podržte se, už od roku 1955. A pak je tu se mnou snacha pana Hanzala, paní Ivana Hanzalová.

👇PODCAST K POSLECHU👇

Jak je to možné, že váš soubor vydržel tak dlouho? Vždyť příštím rokem to bude už sedmdesát let od jeho založení, pokud se nepletu?

Ano, bude tomu sedmdesát let. Když jsme slavili šedesátiny, natočili jsme k tomu krásné DVD. Myslím si, že jsme vydrželi tak dlouho, že tady vždycky panovala taková dobrá nálada. Lidé si tu mezi sebou velice pomáhají.

Vím to moc dobře. Začetl jsem se do historie vašeho souboru, jak tehdy v roce 1955 soubor založil váš otec se svým bratrem.

To nebyl bratr, ale bratranec. Nejdříve divadlo hrály školní děti, až pak si to vzali na starost hasiči a hráli na zámku.

V zámeckých prostorách tehdy byla škola. Takže měli své místo ve škole? Kdy se přešlo sem, na hasičárnu?

Když je ze školy vystěhovali, protože se škola musela rozšiřovat, tak zůstali, jak se říká, na dlažbě. Požádali tedy město a všechny možné sponzory, že by chtěli mít svůj vlastní stánek, kde by měli svou scénu. Takže, pomocí nějakých těch příspěvků a překonání různých peripetií se rozhodlo, že se postaví domovská scéna, která bude jenom pro nás. Ale není tomu tak. Zdejší divadelní scéna slouží i na jiné akce. Máme to tady plně vytížené.

Ve vaší kronice jsem se dozvěděl, že vaším souborem prošlo 126 členů. To byl o tento soubor takový zájem?

Zájem, jak kdy. Určitě stále je, ale divadelníci tu začnou jako mladí, holky se pak vdají, kluci odejdou za jinýma holkama, takže fluktuace je veliká. Pořád ale chodí nové a nové děti na představení, líbí se jim to a nahrazují ty členy, kteří odešli. Ale i ti se mnohdy rádi vracejí. Rádi do té „vany“, na tu naši konstrukci znovu vlezou a s chutí si to zopakují.

Měl jsem s Václavem Hanzalem, tedy s vaším otcem, přátelské vztahy. Václav mi jednou vyprávěl, že loutky našli kdysi na půdě a vznik souboru vlastně byla vlastně věc náhody?

To byla. Jedna paní z Radostic, která uklízela na půdě, tam našla uložené loutky. Nevěděla, co s nimi, a tak je věnovala borovanským loutkářům. Máme je teď tady vystavené. Podle všeho, jsou až 150 let staré.

Kdybychom měli vzpomenout nějaké úspěchy? Borovanský soubor nevystupoval pouze na domácí půdě? Třeba na loutkářských Borovanech, nebo jak se vaše akce jmenovala?

Tady nikdy žádný festival nebyl. Ale každoročně hrajeme tak, co čtrnáct dnů. Sezóna začíná v říjnu a končí dubnu. Někdy je hrajeme i v květnu.

Já jsem se asi špatně vyjádřil. Chtěl jsem říct, že například rok 2022 byl ve znamení „Loutkářských Borovan“.

Ano, ale bylo to vyhlášeno městem. Šlo o „Borovanský rok s loutkou“. Konaly se výstavy loutek, hrálo se na nádvoří a vyřezal se dřevěný Kašpárek, který se stal naším symbolem. Takže to byla taková velká slavnost, kterou ale vyhlásilo město.

Vlastně samotné soutěže a festivaly se konaly ve Strakonicích?

Do Strakonic jsme jezdili pravidelně. Neřeknu vám teď, kolik let, ale určitě dvacetkrát jsme tam byli. Strakonice byly moc fajn, ale poslední dobou, co jsme tam jezdili, se představení odstěhovaly na jinou scénu a už to nebylo takové, jak nám to dříve vyhovovalo. Už nám to tam tak nějak nesedlo.

Zeptám se paní Ivany: Jak vypadá loutkářský rok v Borovanech?

Loutkářský rok začíná asi tak, že sezóna je říjen - listopad. To hrajeme tady, na naší domovské scéně. Pak jezdíme, když nás pozvou jiné soubory, například až do Těškovic u Ostravy. Hrajeme na „Borůvkobraní“, na Slamburku… a takhle máme vždycky nějakou „zájezdovku“. Takže vlastně hrajeme celý rok.

Já jsem se k vám loni chystal na mikulášské představení „Peklománii“, ale příroda byla silnější a já nedojel. Co to vůbec ta Peklománie je?

Peklománie začíná v listopadu a vždycky ji hrajeme asi desetkrát. Je to pátek a sobota. S loutkami hrajeme divadlo s čerty. Potom děti a další zájemci pokračují dál „peklem“ po celém areálu. Ukazujeme, jak se malí čerti učí ve škole, jsou tam různí hříšníci apod. Je to představení, které trvá skoro hodinu.

Peklománie se koná každý rok? Takže můžeme zájemce pozvat i letos?

Určitě. Začíná se v polovině listopadu. Vždycky máme vyprodáno. 

Doufám, že tentokrát mi to vyjde a hrozně rád se na vaše představení budu těšit. Ale ještě se chci vrátit k Václavu Hanzalovi, protože on nejenom založil pro děti toto loutkové divadlo. Byl zasloužilým hasičem a musíme připomenout, že byl zakladatelem celostátní dětské hasičské soutěže hry Plamen. Bohužel, už není mezi námi a můžeme ho už jen pozdravit do hasičského nebe. Václav Hanzal se skutečně zasloužil o výchovu mládeže nejen svým loutkovým divadlem.

Chtěl bych vám na závěr popřát mnoho zdaru a štěstí. Připravujete teď něco nového?

Teď zrovna zkoušíme „Kocoura v botách“. A budeme ho hrát 24. března. Nedávno jsme hráli „Komedii s drakem“, „Šípkovou Růženku“… Samé takové hezké pohádky.

Tak, ať vám ten Kocour, a nejenom on, daleko dojde. Na shledanou.

Děkujeme! Na shledanou.